Krkavec / The Raven

Proč překladatel Tomáš Jacko znovu sáhl po Poeově slavné a také už velmi staré básni, zdomácnělé v Čechách pod názvem Havran? Určitě to není tím, že by byl naivním novátorem. Jacko je básník, který pojímá poezii jako intelektuální dobrodružství a kterého baví kulturní tradice, a překladatel, který jako by si s tradicí českého „Havrana“ vědomě hrál. Možná právě proto nazval „svého Havrana“ Krkavcem. V tom jistě frontálně útočí na dlouho zažitý kulturní znak. „Krkavec“ ale současně přesně ladí s eufonickým rozvrhem jeho převodu. Zároveň je to slovo – představa zvukově i sémanticky mnohem nepříjemnější než „havran“, jehož démonická symbolika mohla pro zdrsňující se imaginaci člověka dvacátého a jednadvacátého století opadnout. Celý Jackův převod, vedle toho, že promyšleně usiluje o vystižení komplexní zvukové stavby originálu (a je asi nejvíc aliterujícím českým překladem), dobře odpovídá soudobé zcivilněné imaginaci. Nese v sobě úsilí propálit se přes velkou časově kulturní vzdálenost k tomu, co v „havraním příběhu“ zbývá nosného k prožití člověku dneška. Dosahuje toho přesným, neznevažujícím ani emocionálně nepřehánějícím řešením všech sémantických prvků Poeova líčení. Pro ty, kdo chtějí dnes dobře poznat Poeovu báseň, je preciznost Jackova Krkavce ideální. [Z doslovu Evy Kalivodové]