Hroznové ticho

Jsou básně, které pro svou genezi i rezonanci nutně potřebují ticho. Ticho soustředěné tvorby i ticho čtenářského sdílení. Takové jsou verše Pavla Hájka.  Ticho se stává základním emblémem nové knihy, figuruje již ve výmluvném názvu. Mnohé básně knihy jsou vypracovány jako zátiší: až fotografické momentky stylizující vybrané jevy, předměty, přírodní scenerie do přízračné vnitřní krajiny. Ticho se stává tedy i svéráznou básnickou formou. A pochopitelně patří mezi nosné motivy celé sbírky. Základním tématem sbírky je prožitek času – čas a jeho proměny v životě a duši člověka. V Hájkových verších zaznívá také smutné konstatování o údělu básníků a poezie v dnešní necitelné a pragmatické době, obdiv k tvorbě mrtvých i živých autorů a zároveň soud nad bezcílnou a pažravou dobou. Cejch samoty a výlučnosti z básníka nejspíše nikdo nesejme, nelze však zrušit jeho nutkavý dar zpěvu. A o tom Hájkova poezie čtenáře přesvědčí každým nadechnutím verše.